This project is interested in the border of an urban landscape, where the city meets the nature. It is using an artificial light (hand torch, car lights or a helicopter´s search light) to illuminate and discover a landscape.

Tento projekt ze zabýval hranicí mezi městem a krajinou, kde se v té době projevovala silně lidská energie přetváření prostředí – konkrétně stavba městského obchvatu. Videa pocházejí z nočních výletů do krajiny. Záběry jsou nasvěcované umělým světlem  (baterkou, autem,, helikoptérou).

 

 

The Emoland project is interested in the border of an urbanistic landscape of the southern part of Prague in about 1 square kilometer large area Písnice – Cholupice.
The basic part if the project is an interactive videoprojection – a map, where visitors can browse the videos on the places of their origin. As a whole nine night videos are using an artficial light (hand torch, car lights or a helicopter´s search light ) to enlight and discover a landscape.
An artificial light paraphrases here not only quite invasive human activity ( the building of and city circle road) but also a searching human mind. Through giving an focused attention revaluates an relationship to this “ normal“ suburbian landscape and lifts up the landscape and its part to unique objects. The fundamental element here is a feeling – an emotion, which we get from some places minded to communicate with us.

This instalation is intended for projection on a curved canvas.

——————————————————————————————-

Projekt Emokraj se zabývá hranicí urbanisticky-přírodní krajiny jižní části Prahy v cca 1 km čtvereční velké oblasti Písnice-Cholupice.

Základem je interaktivní videoprojekce – mapa, v níž si sami diváci mohou prohlížet videa na místech, kde skutečně vznikla. Celkem devět nočních videí – záznamů z nočních výletů, používá umělé světlo (baterku, světla auta nebo pátrací světlo helikoptéry) k osvětlování a objevování krajiny.

Umělé světlo je zde parafrází nejen poněkud invazivní lidské aktivity (staví se zde městský okruh), ale zároveň i zkoumavé lidské mysli. Věnováním soustředěné pozornosti člověk přehodnocuje vztah k této „obyčejné“ předměstské krajině a povyšuje jí a její části na unikáty. Zásadním prvkem je zde prožitek – emoce, kterou v nás vyvolávají některá místa a snaží se tak s námi komunikovat.

Instalace je určena pro velkoplošnou projekci, nejlépe na půlkulaté plátno.

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Emocionální typologie krajiny

VYSOKÁ ŠKOLA UMĚLECKOPRŮMYSLOVÁ V PRAZE

název díla: Emokraj
v atelieru: Intermediální konfrontace
vedoucí diplomové práce: Jiří David
konzultant: Lada Hubatová- Vacková
oponent – Jiří Zemánek, Phdr.
rok obhajoby: 2008

—————————————————————————-

Obsah:

ÚVOD

1a) Téma a záměr diplomové práce

1b) Zdůvodnění volby tématu

HLAVNÍ ČÁST

2) Osobní umělecká a teoretická východiska vzniku projektu

2a1) Témata krajiny v umění a možnosti jejího zpracování

2a2) Výběr konkrétního místa

2a3) Úvahy nad pojmy, s nimiž projekt pracuje

2a3a) Co je to krajina?

2a3b) Příběh v krajině

2a3c) Rozdíl pojmů místo – prostor

2a3d) Mapování

2a3e) Světlo v krajině

2a4) Spjatost člověka a krajiny probíhající na emocionální rovině (osobní krajinná komunikace)

2a5) Obraz krajiny a jejích částí – symbolický jazyk mezi prostředím a člověkem

2b) Studijně-vědecká východiska

2b1a) Vývoj emocionálních reakcí člověka na prostředí

2b1b) Typologie lidských emocí

2b2) Typologie krajinných oblastí a konstruované přirovnávání k emocím

2c) Popis uměleckého projektu a průběhu práce

2c1a) Konstrukce typologie krajin souvisejícími s emocemi

2c1b) Vytyčení prostoru, sbírání materiálu

2c2) Intuitivní kresby

2c3) Kreslené animace na statických denních video záběrech

2c4) Noční videa – zpětná vazba z natáčení denních krajin

2c5) Výběr materiálu pro instalaci a vytvoření Interaktivní video-mapy

2d) Popis použitých technologií a uměleckých prostředků

2d1) Kresby na fotografický podklad

2d2) Kresby na podklad videa

2d3) Noční video záběry

2d4) Vytvoření interaktivní video-mapy

2e) Srovnání s předešlými uměleckými ztvárněními emocionální krajiny

2e1) Historické tendence vyjádření prožitku v krajině

2e2) Novodobé české umění pracující s tématy emocí, symbolů nebo prožitků v krajině

ZÁVĚR

3a) Zhodnocení výchozího záměru a srovnání s výslednou realizací.

3b) Možná další využití projektu

4) Použitá literatura

———————————————————————————————————————————–

1a) TÉMA A ZÁMĚR DIPLOMOVÉ PRÁCE

Tématem projektu je emocionální typologie krajiny. Při jeho zpracovávání jsem zamýšlela použít analogií mezi různými lidskými emocemi – automatickými reakcemi a typologií přírodního prostředí. Zajímá mne vztah člověka a jeho prostředí, vyjádření prožitku a náhodných nebo nalezených příběhů.

1a) Zdůvodnění volby tématu

Téma vychází z mých předešlých prací, ve kterých jsem se věnovala přírodnímu prostoru a universálnímu vztahu jedince k celku. Nyní bych chtěla zaměřit na vztah konkrétní osoby a jejího prostředí a zkoumat jej ve více polohách.

Když se podívám zpětně na práce z předchozích let, vliv mého současného bydliště je jasně patrný. Uvědomila jsem si, že jsem si k tomuto místu za dvanáct let vybudovala silný osobní vztah. Tato práce bude možná i památníkem této oblasti, jaká je nyní, neboť se v současnosti pod vlivem urbanistické stavby radikálně mění její charakter.

2) OSOBNÍ UMĚLECKÁ A TEORETICKÁ VÝCHODISKA PROJEKTU

2a1) Témata krajiny v umění a možnosti jejího zpracování

Dříve jsme pracovala s přírodou v její komplexnosti, systémech a metaforách. Nyní se obracím k vizuální a v umění ustálené formě – ke krajině. Je to již mnohokrát zpracovávané téma, ale stále zůstává základním stavebním kamenem umění podobně jako portrét nebo zátiší.

Rozhodla jsem se, že se tentokrát pokusím dostat k pochopení krajiny skrze analýzu symbolického emocionálního jazyka, kterým ke mně promlouvá. V průběhu práce jsem však přišla na to, že je sice dobré se mu snažit porozumět, ale výsledky se dostaví až v momentě, kdy na něj „ zapomenu“ a nechám krajině klid, aby se mohla sama projevit.

2a2) Výběr konkrétního místa

Při počátečních úvahách nad propojením emocí a krajinných výjevů jsem zahrnula celou globální klimatickou škálu. Později jsem se ale potřebovala více zaměřit na konkrétní místo, abych si mohla experimentálně ověřit některé domněnky. Vzhledem k osobnímu charakteru práce jsem musela vyloučit všechna prostředí, se kterými nemám osobní zkušenosti. Nakonec si o pozornost přirozeně řekla nevelká oblast, se kterou jsem v téměř každodenním kontaktu. Je to úsek velký přibližně jeden kilometr čtvereční rozkládající se mezi vesnicemi Písnice a Cholupice na jižním okraji Prahy.

Proč jsem si vybrala tuto oblast, ač není příliš divoce přírodní ani extrémně zajímavá?

Odpovědět si dovolím slovy Václava Cílka a jeho Pravidlem resonance:„Důležitější je malé místo, se kterým souzním, než velké poutní místo, kde jsme jen návštěvníkem.“

2a3) ÚVAHY NAD POJMY S NIMIŽ PROJEKT PRACUJE

2a3a) Co je to krajina?

Rozdíl mezi přírodou a krajinou je v tom, že příroda je masou různých objektů, zatímco krajina vzniká ve styku se smyslovým vnímáním, ať se již jedná o člověka, zvíře, strom nebo kámen. Krajina je to, co nám příroda ukazuje, když jí procházíme a když chceme rozpoznat vlastní polohu v prostoru. Nejedná se jen o uvědomění si svého těla, ale zvýrazňuje i duševní stavy a nálady člověka. Každá krajina vysílá škálu paprsků, z nichž každý člověk vnímá nejvíce ty, které jsou příbuzné s jeho momentálním emocionálním rozpoložením. Stejný výjev tak v každém může probouzet odlišné pocity. Krajina je skladbou předmětů, jež dává cítit hloubku prostoru a možnost do něj vstoupit.

Krajina není jen přírodním kusem Země, je to útvar, vymezený tvorem, jež na něj pohlíží. Bez diváka by krajina neexistovala. Ona je, ale každý ji vidí jinak. To divák si vybírá, co z prvků přírody, na něž se dívá, určí jako klíčové momenty důležité pro jeho orientaci v určité části prostrou. V energetické živé mase.

Krajina je skladbou prvků, jež divákovi dává nějaký význam. V první řadě je to informace o vlastnostech prostředí, ve kterém se nachází. Zda je životu příznivé nebo nebezpečné a jaké skrývá možnosti obživy. V průběhu času jsme se naučili tyto informace vnímat podvědomě a tak jednoduše říkáme, zda se nám krajina líbí čí ne.

Zde se začíná funkčnost vnímání prolínat s estetikou. A nejen tou. Krajinu, kterou známe, začínáme personifikovat, přivlastňovat si ji a té nejbližší dokonce dáváme jméno – Domov.

Ty ostatní si podle jednotlivých částí v obraze krajiny spojujeme s předešlými zážitky. Každá krajina je tak pro nás osobou se svým vlastním charakterem, který odhadujeme podle našich dřívějších a vrozených zkušeností.

Krajina je kompozicí složenou z dojmů plynoucích z jejích částí (les, kopec, pařez, řeka, palouk). Každý segment hraje v celkové skladbě úlohu noty nebo akordu a celek je zabarven do tóniny počasí, denní a roční doby. Krajina je tedy obrazem pocitů plynoucích ze vztahu diváka k ní.

*Citace: Fernando Pessoy: „Opravdové krajiny jsou ty, které my sami stvoříme, protože jako jejich bohové je vidíme takové, jaké opravdu jsou, to znamená, jak byly stvořeny.“

2a3b) Příběh v krajině

Jako osobnost, má každá krajina svou paměť, ve které je uložena její minulost. Příběhy, jež se zde odehrály, se zapsaly do jejího tvarosloví. Někdy lze skrze útržky zbylých slov zrekonstruovat starý příběh. Ten však ve skutečnosti existuje pouze jeden – ten, který se neustále mění a nemá minulost ani budoucnost. Lze zachytit ozvěny dřívějších událostí, ale výsledná dějová linie končí až v přítomnosti.

Příběhy a mýty, které vkládají do krajiny lidé jsou spíše pamětí jejich vlastních zkušeností se světem. Je to historie rozhovorů s krajinou. Přetváření krajiny a přizpůsobování se jí.

Kultura jako projev lidského ducha s sebou přinesla také budovávání okolního prostoru. Úpravu krajiny nyní nazýváme kultivací. Protože se člověk cítí se svým prostředím zajedno, má pocit, že mu náleží právo na jeho transformaci. To může být částečně pravda, ale pouze do míry než začne znemožňovat jiným tvorům přirozený život. Přírodní výběr je sice nemilosrdný, ale potom bychom neměli pohlížet na lidskou kulturu jako na něco výsostného, ale jako na nástroj k převzetí moci nad světem.

Citace:

Jan Neruda (Prosté motivy):

Hej uvidíš, přírodo, uvidíš

My ještě cosi vyvedeme spolu,

tys od kořen k vršku změněna,

já od hlavy po paty dolů.

2a3c) Rozdíl pojmů místo – prostor

Jak nazvat to, co nám umožňuje bytí v něčem? Největší prostor, který jsme schopni pojmenovat je ten, který si dokážeme představit. Pole představitelné existence pak nutně není prázdnotou, ale zahrnuje i všechny naše ostatní myšlenky.

Prostor je živá oblast, jez poskytuje prostředí pro probíhání dalších procesů. Přírodou označujeme souhrn všech jevů a dějů, tak jak je známe na Zemi. Je to tedy spíše myšlenkový koncept, než konkrétní objekt. Místo je přesnějším vymezením konkrétního prostoru. Je to oblast, kde zaznamenáváme nějakou činnost nebo jev natolik důležitý, abychom jej potřebovali označit. Označujeme jej proto, abychom se k němu později dokázali vrátit. Místo je tak automaticky spojeno s vytvářením si myšlenkové mapy důležitých prostorových bodů.

2a3d) Mapování

Mapování přímo souvisí s lokací míst a uchováváním informací o jejich poloze. Je to první a přirozený myšlenkový proces, jež musely živé organismy zvládnout, pokud se chtěli přesouvat z místa na místo s nějakým záměrem. Vnitřní mapy se mohou opírat o mnoho různých jevů – magnetické pole Země, pohyb slunce na obloze nebo polohu jiných objektů v krajině. Vytváření dobrých a přesných map bylo v lidské historii vždy velmi ceněno a stále se vyvíjí jejich lepší a dostupnější provedení. Kromě hmotných míst však lze mapovat i jiné jevy, ve kterých se chceme vyznat. Uspořádání do mapy nám totiž dává naději, že se budeme moci ve zkoumaném fenoménu lépe orientovat.

Ve vědeckých okruzích se například vyvinul termín „mind map“ který vyjadřuje a graficky znázorňuje vztahy mezi různými objekty, funkcemi a jejich vzájemným provázáním. Ve svém projektu bych chtěla použít formu konkrétní mapy místa pro umístění zde prožitých dojmů.

Citace: Gregory Bateson: „Mapa není teritorium a jméno není jmenovanou věcí.“

2a3e) Světlo v krajině

Světlo jak jej známe z moderních definic může být balík energie posílaný odněkud někam. Zajímavé to začíná být v momentě, kdy se rozostří schopnost určit, co je hlavní podstatou této energie, zda její existence, nebo pohyb. Zároveň ale existuje ve všem a díky tomu může být viděna. Světlo je dávání se. Pokud přistoupíme na možnost, že každý objekt je svazkem určitého množství energie v různých formách, pak každé vyzařování ochuzuje tento objekt o část sebe. Pokud to dělá samovolně, věnuje se tím ostatním.

Na Zemi pochází hlavní přirozený zdroj energie ze Slunce. Jeho světlo ohraničuje prostor k životu a rytmus koloběhu. Dalo vzniknout i všem ostatním formám energie, jaké dnes využíváme. Bez něj by nevznikla fosilní paliva a nevybudovaly by se bez něj první jaderné elektrárny. Člověk si tyto zdroje však bere sám a dalo by se říci, že využívá „kradeného světla“. Často jej pak využívá k tomu, aby přetvářel své prostředí a určoval vlastní rytmus života. V některých případech používá tohoto světla jako náhražku za přirozené (např.v umělých sklenících). V zásadě jde o tutéž energii ze stejného zdroje. Umělé světlo je však specifické tím, že přešlo přes ruce lidské společnosti a je tak výrazem jejích aktivit. Umělé světlo v krajině je tak metaforou všech lidských projevů v ní.

Světlo souvisí také s viděním a proto je umělci tolik obdivováno.

* poznámka o obdivu:

Obdiv vzbouzejí věci, co přesahují. Rámec, velikost, schopnosti a možnosti. Ony mohou „sáhnout“ tam, kam my pouze vidíme. Nebo kam si alespoň myslíme.

Josef Váchal ve své Šumavě umírající a romantické podává doslovný popis přírodní scenérie, kde je nejdůležitějším prvkem proměnlivost dojmů postupujících společně s měnícím se osvětlením:

„ Hory tonou stále význačněji v přísvitě fialovém a chvílemi zdá se, že zapalují se záblesky jasně rubínovými. Doplňující barvy ploch tmavomodrých dole tím více tryskají vysoko vzhůru mezi rakety paprsků sněžných a citronových, od kadmií až k růžovostem zalomených morenových laků. Mohutné víry vzduchové točí se prostřed barvami operujících oblačných dálav, škubajíce a kroutíce celým tím ořem chmur, zalívajícím ranní záplavu stejně jako obrysy terénu dole. Ve vlhkých propastech údolí drásají slatinné páry a cáry mlh, ženouce je po směru odcházejícího divadla vzkříšení světla mraků, vystřídaných v spětí kotouči oblaků zrůžovělých, plovoucích již v určité, ostře barevném svitu. Zraku mému dosud zahaleno slunce blíže ku obzoru stoupá. Přírodu spící zvolna paprsky reflexí z mrtvého sna budí, když v temnotách hlubin pode mnou zrozen jest první náznak stínu. Stín, totˇ míra a váha svítání.“

Váchal zde naznačuje, že bez vzájemného vymezení světla a stínu by ani jedno nemohlo existovat. Uvědomila jsem si, že pro to v mé práci také vznikl podobný ekvivalent. Jako reakce na denní vnímání krajiny vznikla částečně náhodná noční videa. Některá se odvolávají na denní zážitek přímo a v jiných je obsažen přetransformován podvědomím.

2a4) Spjatost člověka a krajiny probíhající na emocionální rovině (osobní krajinná komunikace)

Příroda je jako tělo krajiny a příběh její duše. S krajinou komunikujeme na obou těchto úrovních. Naše těla jsou jedno – z ní vzcházíme, z jejích plodů rosteme a do ní se vracíme. Možná proto je tolik populární zvyk vracet těla lidí zemřelých v cizině zpět do jejich domova, aby byli pohřbeni tam, kde se narodili. Tak tomu alespoň bylo donedávna. Co se stane nyní se vztahem ke konkrétní krajině-domovu, když stále více lidí mění své sídliště několikrát za život, třeba i do zcela jiného klimatického prostředí?

Domov máme potom na více místech, nebo se cítíme“bez domova“. Stáváme se globálními tvory už z principu stavby našich těl. A i když zůstaneme na jednom místě, naše potrava ( zejména v západní společnosti) přichází z různých zemí. Máme možná i proto větší touhu cestovat a hledat kraje těchto zdrojů, abychom si uvědomili, z čeho jsme a co jsme. To je možné až při blízkém kontaktu obou duší – člověka a krajiny. Každý člověk vytváří své krajině specifickou duchovní kvalitu. Každá krajina může mít tedy duší tolik, kolik je jejích obyvatel, co k ní takový vztah mají. Dohromady tvoří kolektivní prostředí, jež však zůstává ve své komplexnosti jedincem nepojmutelné. Pro práci s emocí v krajině lze proto použít pouze osobní zkušenost. Jsem zprostředkovatelem a překladatelem svých vlastních pocitů čtením z okolní krajiny. Tím, jak na mě působí a jaké mi evokuje obrazy si připomínám, jaká jsem a odkud pramení mé reakce.

Citace: Gregory Bateson: „Příroda stvořila mysl, která je znatelná i mimo lidské bytosti. Můžeme sami sebe rozpoznávat ve formách a tvarech přírody.“

Citace: Václav Cílek: Pravidlo návratů:

„Tak jako mezi lidmi existuje láska na první pohled, tak existuje mezi člověkem a jeho místem, Většinou je však nutné se vracet, pozorovat a sžívat se. Opravdu silná místa se otevírají třeba jen na pár hodin za celý rok. Je nutné sem přicházet za různých denních a ročních dob. Vhodné jsou chvíle, kdy zrak ztrácí jasná měřítka – za mlhy a ve tmě.“

Toto je přesný popis náhlého porozumění. Okamžiku, kdy je krajina naladěna podobně jako divák a přesně odrazí jeho momentální pocit. Jsou místa, která to mí lépe než jiná. Je-li to geologickou nebo symbolicky-estetickou skladbou, nedokáži posoudit.

* poznámka: Záznam jednoho rozhovoru:

„Mluv ke mě krajino a řekni co bys chtěla. Jak se cítíš? Čeho se bojíš? Jsem součást tvého těla. Tou která se projevuje. Jsem nástroj tvojí vůle. A můžu být tvým tlumočníkem.

Dříve mi často říkala : „ Podívej, jsem živá, každá má část a každý celek.“ Ale nyní, když to už jsem přijala, pokračuje: „Nejsem jen živá, jsem osobnost a každá má část je aspektem mého charakteru.“

2a5) Obraz krajiny a jejích částí – symbolický jazyk mezi prostředím a člověkem

Obraz krajiny je momentální kompozice významových fragmentů. Stejné místo může být viděno z různých stran a pokaždé získá trochu jiný nádech. Je to tím, že se změní poměr symbolů nebo jsou viděny v odlišném světle.

Krajina promlouvá s naším podvědomím pomocí symbolů. Jsou to například ty, co se objevují jako nositelé významu ve snech (Mám vyzkoušeno, že např. před velkými zkouškami a úkoly se mi zdává o výstupu na horu).

Z fenomenologického hlediska, je jazyk, jež používá příroda ke komunikaci naším monologem. Příroda v něm zrcadlí naše zkušenosti. Hovor s krajinou je hovorem se sebou a se svými předky, jež nám v kulturním dědictví zanechaly výklad čtení některých symbolů.

V prostředí mnou vybraném jsou nejvýznamnější následující symboly:

Pole:

Je organizovanou loukou – plodnost a zranitelnost v jedné osobě. Zranitelné je pole při nesprávném obhospodařovávání vymizením živin. Na poli se projevuje výrazně rytmus ročních období, výrazně vidíme fáze rostoucích plodin, protože jsou monokulturami a tak se jakýkoliv projev rostliny zvýrazní.

Louka:

Je místem odpočinku s nenápadně bujným porostem. Může se teoreticky stát ornou půdou nebo pastvinou a proto má tak otevřený náboj.

Mokřady:

Nebezpečnější a mystičtější forma louky. Nejsou tak obvyklé a proto jej jim přikládán větší význam. Přinášejí do lučního prostoru moment překvapení a výjimečnosti, životodárné vody.

Strom osamocený:

Strom o samotě na poli ale na dohled od lesa je hlídač na stráži, hrdina co stojí v čele válečné vřavy daleko před ostatními, vyděděnec ze svého stáda. Strom sám na obzoru čeká, co s ním bude. Někdy se stane, že ve své izolovanosti a viditelnosti je ve větším bezpečí než v lese. Je to proto, že on sám je zde často ponechán z důvodu ochrany lidí a zvěře před ostrým slunečním svitem, poskytuje chvilku spočinutí uprostřed nekonečné práce.

Strom uprostřed mokré louky rostoucí přímo u vodní strouhy poukazuje na její výjimečnost, chce, abychom se zde zastavili a volá zdaleka. Je individualista a mudrc, protože zná nějaké tajemství, které není zdáli vidět.

Strom v lese je součástí společenství, má v rámci něj svou pozici i úkol. Jeho důležitost tkví v jeho spolupráci s ostatními stromy.

Zlomený strom v lese je obětí pro společenství. Vichřice jej třeba skolila jiným stromem a tak v plném květu leží u země a čeká až si pro něj přijdou rozkladači. Mučedník, co svým tělem vyživí ostatní.

Les:

Zastupuje mystérium. Zvlášť je-li tak hustý a neprostupný, že se v něm lze snadno ztratit. Ztráta směrové orientace poté podkope naší důvěru ve vlastní prostorové uvědomění. Prostor je spojen s časem a tak ztráta důvěry v prostor přinese i nejistotu o časovém pojmu. Les je proto branou do jiných dimenzí a tak často je spojován se sídlem různých bájných bytostí.

Ale i normální les si ponechal něco z této záhadnosti. Složen z různých živočišných a rostlinných druhů je společenstvím s kolektivní inteligencí. Les je ve dne radostí z náležitosti ke společenství a v noci strachem z vyjmutí z něj.

Remízek:

Je oblastí archivovaného útočiště. Místo, kam se lze schovat a které svou silou dokázalo vzdorovat kultivaci krajiny na pole.

Cesta:

Cesta je již projevem aktivit živých organismů v krajině. Jdeme-li po cestě, máme větší pocit naděje a bezpečí, jelikož věříme, že ostatní tvorové po ní také došli na potřebná stanoviště ( s vodou, kořistí, sídlištěm, apod.) Cesta je první architekturou v krajině. První informační sítí. Podporovala také vytváření prostorového myšlení jako procesu uvědomění si směru odněkud někam. Je symbolem vize (cíl) a prostředku jejího naplnění. Cesta je proces tělesný i myšlenkový a není divu, že obě formy jsou tak úzce spjaty. Často si uvědomíme, že při těžším intelektuálním výkonu máme potřebu se nebo s něčím hýbat. Chodit sem a tam, proběhnout se, nebo se jen projet v rychlém voze a (provětrat si tak hlavu). Toto provětrávání je možná spojeno s uvolněním napětí a nuceností soustředění se i na jinou činnost. Kanál myšlení se tak uvolní z křeče a může pracovat podvědomě.

Krajina se nehýbe sama, to my jí při pohybu v ní dáváme kinetickou energii. Vidět ubíhající krajinu člověku bystří pozornost, protože je navyklý, jak je důležité ji rychle vnímat a analyzovat. V rychlém sledu scén se pak nestíhá tolik soustředit na detaily jako na celek. Kompozice se mění tak rychle, že ztrácí důležitost a zůstane jen vnímáním plynulé proměny.

Vezeme se my krajinou nebo je vezena krajina? Přistěhovalci si s sebou často přinesou kus své přírody (živočišné a rostlinné druhy na které jsou zvyklí) a vypouštějí je v nové krajině, čímž převážejí i něco z jejího charakteru.

Cesta je výběr směru – odhodlání (plánované i činnost s odhodláním prováděná).

* poznámka o plánování:

Tak tam chci jít. Já tam půjdu. Opravdu tam půjdu. Krásně to vidím, přesně si vybavuji trasu. Jen si tady něco připravím a vyrazím. Dělám to, i když vím, že na cestě je stejně všechno jinak, než bylo tak dobře vidět z jejího počátku. Dělám to spíš proto, abych se na cestu připravila psychicky.

Hora / kopec:

Celá oblast leží v poměru k ostatním částem Prahy na poměrně vyvýšeném místě, jediný vyšší bod blízkého okolí je pouze vrchol Točné. Jako nový aspekt do krajiny vstupuje stavba dálničního okruhu, která v vytvořila přirozené krajinné dominanci Točné konkurenci ve formě vysokých hromad hlíny. Tato nově vzniklá hora je o to více fascinující, protože vím, že je pouze dočasná. Je larvou budoucího tvaru krajiny, který však bude mít jako motýl zcela jiný tvar než její stavební fáze. Z hory jako symbolu touhy po nějakém cíli se stane cesta – prostředek k jejímu dosažení.

Je však škoda, že tato cesta je zároveň propastí. Ránou, co již nelze zacelit. V lepším případě lze krajina opět sešít můstky pro přechod živočichů z jedné části do druhé.

Celkový dojem z tohoto místa je proto uvědomění si neustálé transformace prostředí a údivné strnutí nad nehoráznou vizí mocí, po které tolik toužíme. Proto je pro mne touha hlavním výrazem umělé hory mezi Cholupicemi a Točnou.

* poznámka o touze:

Touha, ta ouha snaha dosáhnout, sáhnout na něco lákavého. Do-cílit.

Cíl může být i tam, kde start, ale v čase jinde. Touha je prostor před začátkem dosahování konce.

2b) STUDIJNĚ-VĚDECKÁ VÝCHODISKA

2b1a) Vývoj emocionálních reakcí člověka na prostředí

Sám pojem emoce je poněkud problematickou částí psychologie. Emoce jsou u různých jedinců tak variabilní, že se velice těžko kategorizují. Jejich fyziologická existence souvisí s přežitím člověka v jeho prostředí. Tím není jen přírodní prostor, ale i sociální skupina, ve které žije.

Emoce působí na funkci různých tělesných orgánů ( frekvenci tepu, výšku krevního tlaku, vylučování hormonů). Dlouhodobé působení určitého tělesného stavu může ovlivnit naši celkovou náladu.

Pokud bychom se snažili emoce zařadit, je zřejmě potřeba se podívat, k jakému účelu jsou používány. Při úspěchu jedince vzniká radost, při neúspěchu smutek, vztek. Těšení se s často váže k v budoucnosti perspektivní a přínosné situaci. Ohrožení způsobuje strach a pokud zjistíme, že daný úkol nebo překážku nejsme schopni zvládnout, přichází zklamání, rezignace a deprese.

Emoce jsou automatickými reakcemi na určité situace. Dávají nám jasný signál, jak se věci mají, aniž bychom o tom museli zdlouhavě přemýšlet.

Zároveň spouštějí další tělesné reakce. V radosti a perspektivní situaci jsme aktivní, ve strachu jsme schopni vydat nadlidské výkony a deprese nás paralyzuje. Dalo by se to přirovnat až k paralýze těla jako poslední možné záchrany před smrtí, jak ji používají mnozí živočichové, kteří se snaží zneviditelnit.

Další emoce jako láska a nenávist, apod. se pojí se sociálním životem člověka. Vytvořil se účinný mechanismus zhodnocování sociálního postavení a výhodnosti spolupráce s určitými jedinci. Altruismus jako forma pokročilé sociální vazby je například strůjce soucitu a lítosti. Historicky se ověřilo, že vzájemná výpomoc je výhodná, i když se nemusí vrátit okamžitě nebo od člověka, kterému bylo pomoženo.

Skrze emoce se také projevují city a vášně, jež jsou hnacím motorem pro aktivitu v oblasti vztahů nebo zaujatosti k práci.

Prostředí k žití si vybíráme podvědomě – nejen za život získanými zkušenostmi, ale i přirozeným reflexem zděděným geneticky. Ovlivňuje i chování druhů v nich žijících.

Lesní tvorové jsou často samotářští a jsou zaměřeni na sluch a čich. Na rozdíl od nich jsou ti žijící na otevřených prostranstvích společenštější. Soužití jim přináší výhodu nejen v útěku, ale i v lovu. Smyslově jsou často nejvíce zaměřena vizuálně, protože na otevřené pláni je třeba dobře vidět do dálky a být schopný rozpoznat detaily kořisti nebo útočníka v dálce nebo schovaného v trávě.

Emoce nám poskytují rychlost výpočtu při odhalování nebezpečí v krajině. Pomáhají odhadnout životu příznivé prostředí i bez předchozí životní situace.

Jaké jsou výhody emocionálního rozhodování? I když je občas nelogické, je rychlé. Zesílené emoce máme právě na nejvíce adaptabilní (pro přežití druhu výhodné) podněty. Proto nás v přírodě přitahují barevné plody, změna stínů značící přicházející noc nebo bouřku.

Jsme fascinováni velkými předměty – zvířaty, stromy, horami. Těmi, co z nich máme respekt. Toužíme se jimi stát a získat některé z jejich vlastností – sílu, dlouhověkost, moudrost. Proto toužíme po jejich ovládnutí.

U vysokých hor a dalekých výhledů je to zároveň vize informační moci nad okolním prostředím, když dosáhneme jejich vrcholu a získáme výhled. Často se ale stane, že pak vidíme i vlastní malost a z hory sestupujeme s pokorou.

Máme rádi i stav, kdy sami nejsme viděni, pozorovatelny z koruny stromu nebo jiné skrýše. Ty nám dávají pocit ochrany, sounáležitosti s prostředím a bytí uvnitř.

Tyto reakce se pravděpodobně vyvinuly v dobách, kdy se vývoj člověka několik miliónů let držel na podobné úrovni. Těmito vrozenými vzorci chování se více zabývá kognitivní psychologie, ale mě zajímá zejména v tvůrčích projevech. Nejlépe se odlišuje u dětí, např. v jejich hrách, protože děti jsou ještě málo zasažené současným světem. Jde např. o intuitivní touhu stavět přístřešky, domečky, brlohy, lezení na stromy, strach z tmavých míst.

Zajímavý výzkum provedli např. na jedné univerzitě, kdy malým dětem ukazovali fotografie různých prostředí a ptali se, které je jim nejpříjemnější. V cca 85% vyhrála africká savana, kde lidstvo ve svém vývoji strávilo nejvíce času. Objevují se zde archetypy jako daleký výhled do krajiny, umožňující včasné spatření predátora nebo strom, poskytující případný rychlý úkryt před dravci. Zajímavým prvkem je zde cesta nebo hory na obzoru, které lákají ke zkoumání a výpravám do neznáma.

To ukazuje na jednu z vývojově nejúspěšnějších lidských vlastností – zvědavost, díky níž jsme se pravděpodobně rozšířili po celé Zemi.

Největší podíl v hodnocení krajiny má avšak přesto naučená zkušenost. Proto jsme většinou šťastní v tom prostředí do kterého jsme se narodili a nemáme touhu emigrovat do afrických savan.

2b1b) Typologie lidských emocí

Typologizace emocí bude vždy nepřesná, protože jejich škála a kombinační možnost je příliš vysoká a u každého člověka specifická. V zásadě se ale emoce dají popsat kombinací jejich základních vlastností jako míry příjemnosti (kladné-záporné), doby trvání nebo míry aktivace/utlumení. To vše se vyskytuje v různých škálách intenzit.

V zásadě využíváme pozitivních emocí jako radost k pochvale za dobře odvedený výkon, která motivuje pro budoucí jednání. Touhu, těšení se, nadšení atd. v aktivaci k činnosti. Negativní emoce jako strach a agrese jsou primárně konstruovány pro okamžité přežití v nebezpečí a vybičují naše fyzické možnosti. Pasivizující emoce jako zklidnění, ale i deprese a melancholie dávají odpočinout tělu i mozku buď po náročné akci, nebo v době nemožnosti úspěchu v překonání určité překážky.

Samozřejmě se stává, že dojde k odchylkám, které způsobí, že emoce již nejsou prospěšné ( jako např. hluboké deprese) Nakolik jsou tyto choroby svázány s dnešním životním prostředím a poukazují na jeho stav, je hypotetickou otázkou.

Slabší emoce se často prolínají s náladou a ty déle trvající s charakterem člověka. Charakteristiky člověka jsou v zásadě opakovanými emočními reakcemi na určité situace.

Kategorie emocí:

1. primární: strach, vzrušení
2. pramenící z úspěchu/neúspěchu nebo očekávání: radost, smutek, mrzutost, úzkost
3. smyslové: tělesné: bolest, rozkoš, hnus (odpor)

hodnotící: humor, krása, úžas- údiv

1. sebehodnotící: stud, hrdost, pocit viny, zlost

2. k ostatním tvorům a objektům : láska, nenávist, soucit

poznámka*

Je zvláštní, že při vnímání krajiny se nejčastěji objevují emoce primární a smyslové hodnotící (tedy existencionálně-emotivní). Možná proto se umělecká ztvárnění krajiny tak často podobají vyznání obdivu k ní.

Jak měřit emoci?

Srdce reaguje na většinu citů a emocí a proto je označováno za její sídlo. Lze částečně měřit tepovou frekvencí a krevním tlakem (rozšiřování krevního řečiště), vylučováním potu a hormonů – galvanickou reakcí (elektrickým odporem kůže), rychlostí dechu, zvýšením pohybového neklidu, svalovým napětím, hodnotami mozkové činnosti pomocí EEG(Elektroencefalografu).

Většinou však lze spíše měřit tenzi emoce = stupeň napětí, intenzitu, než její druh.

poznámka* Téměř všechny tělesné projevy emocionální rekce se zmírňují se při usínání, což neznamená, že při spánku není tímto způsobem mozek aktivní. Naopak testuje pomocí snů své reakce na různá prostředí a události.

Funkce tělesného systému ve vztahu k emocím:

Orgán:	funkce
Oko-zornice	rozšíření
čočka	akomodace
Slinné žlázy	sekrece
Nosní sliznice	sekrece
Cévy k kůži a srdci	rozšíření
Cévy ve svalech	Rozšíření a zúžení
Cévy ve střevech	zúžení
průdušky	rozšíření
nadledviny	adrenalin
Potní žlázy	pocení
játra	uvolnění cukru
Pohlavní orgány	erekce
srdce	zrychlení
Slzné žlázy	slzy

Graf ilustrující možnosti řazení emocí * viz obrázek č.1 v příloze

2b2) Typologie krajinných oblastí

V rámci celé Země se dělí hlavní typy prostředí na podnební klimatická pásma* a biotopy** (krajinné oblasti).

Krajinné oblasti jsou ty, mezi nimiž byl člověk v ranných stádiích vývoje schopen poprvé rozlišovat rozdíly ve svém prostředí. Jsou to celky (zejména v Evropě) člověkem za jeden život přirozeně překonatelné-uvědomitelné. Zároveň se váží k výskytu určitých zvířat a rostlin, což je pro člověka lovce a sběrače velice důležité.

Krajinná typologie se obvykle určuje geologickou skladbou a strukturou a druhovým složením v dané oblasti.

Hlavními typy krajin jsou:

Krajinný typ	Hlavní složky
mirotermní biogenní	skály, ledovce
arktické	tundra, skály, led, polygonální půdy
hypoarktické	tundra, leso-tundra, rašeliniska, jezera
jehličnatá tajga	jehličnaté lesy, přechodová rašelinisky, jezera, skály, pastviny
listnaté opadavé lesy	listnaté lesy, pole, louky, rybníky, řeky
stepi a prérie	step, prérie, obilná pole, slaniska
deštné pralesy	prales, řeky, rýžová pole, tropické plantáže
savany	Krátko a vysoko-stébelné savany, stromové savany, vysychající
pouště	poušť
Xerické a biogenní	Přesypy, skály, vádí

Krajina v mé vytyčené oblasti spadá do zařazení listnaté opadavé lesy středního klimatického pásma a obsahuje následující biotopy: mokrá louka, smíšený les malého rozsahu, remízek, pole, síť struh a potůčků odvádějících občasnou přebytečnou vodu.

Pocit, který v krajině v danou dobu máme vychází z několika faktorů:

1) charakter prostředí – příznivost k životu nebo jeho využitelnost.(Viz obrázek č.2)

2) aktuální denní a roční doba která určuje, zda je v danou dobu v prostředí bezpečno a úrodno.

3) aktuální počasí, určující, zda máme chuť v prostředí pobývat, případně jaké možnosti aktivit nám zrovna poskytuje.

obrázek č.2 a 3 v příloze

*** poznámka o větru:

Konečně se něco děje. Drama v přírodě tvory aktivuje. Zvlášť jsou –li nechráněni pevným příbytkem. Musejí si dávat pozor na rychlé změny a přicházející změnu – déšť, spadlé stromy, vítr beroucí střechy atd. Vítr mají rádi lidé, kteří jsou nemají rádi svou lenost, ale sami se hůře nutí k činnosti.

* Dělení podnebí: podnebí vlhkého tropického lesa, podnebí savan, podnebí subtropických pouští, podnebí pouští mimo tropické pásmo, podnebí subtropického lesa, monzunové podnebí mírných šířek, podnebí oblastí kolem Středozemního moře, podnebí stepí, podnebí mírného pásma listnatých lesů, podnebí tajgy, podnebí tundry, podnebí v pásmu věčného mrazu.

Zdroj: Wikipedie

** Biotop neboli stanoviště je biotické (živé) i abiotické (neživé) prostředí, ovlivněné a pozměněné živou složkou přírody – biohmotou. Můžeme ho chápat jako soubor všech vlivů, které vytvářejí životní prostředí všech zde žijících organismů. Biotop se vztahuje k určitému druhu organismu. Synonymem pojmu biotop je stanoviště. Podle některých autorů je však pojem stanoviště užší než biotop. Např. v biotopu pomalu tekoucí vody je více stanovišť: dno, břeh apod. Pro rostliny se někdy používá i pojem ekotop.

Zdroj: Wikipedie

2c) POPIS UMĚLECKÉHO PROJEKTU A PRŮBĚHU PRÁCE

Projekt Emokraj vznikl v krajinné oblasti na jihu Prahy, mezi Písnicí a Cholupicemi v rozsahu přibližně jednoho kilometru čtverečního. Snaží se navázat kontakt s krajinou a zobrazit prožitky jednoho jeho obyvatele v konkrétních místech nebo možné příběhy skryté v detailech. Skládá se ze souboru kombinací kreseb na fotografiích a nočních videí. Fenoménem umělého světla a miniakcemi komentuje jednání člověka v přírodním prostředí. Věnováním soustředěné pozornosti také přehodnocuje vztah k této „obyčejné“ předměstské krajině a povyšuje jí a její části na unikáty.

Průběh práce:

2c1a) Konstrukce typologie krajin souvisejícími s emocemi

Poté, co jsem se snažila seřadit emoce, typy krajin a jejich atmosférické vlivy do grafů, jsem jejich překrýváním hledala analogie mezi jednotlivými pozicemi. Například deštný prales ve vichřici by byl obrazem exatického vytržení a fascinace, ledové holé pláně výrazem neutuchající deprese.

2c1b) Vytyčení prostoru, sbírání materiálu

Vzhledem k tomu, že jsem se však rozhodla pracovat s prostorem jež jsem schopna fyzicky zvládnout, musela jsem se vzdát globálních teorií a soustředila jsem se spíš na nuance pocitů zažívaných v rámci jednoho prostředí. Projekt si svůj prostor v zásadě vytyčil sám. K území blízko svého bydliště dospěla tím, že jsem jej již z běžného pohledu znala, nebylo mi cizí a věděla jsem, že jsou zde místa, jež mne svou podstatou lákají. Velikost prostoru se přirozeně odvinula z pěších procházek, které měly od jedné do tří hodin. Pokud se člověk chce více soustředit na vnímání a prozkoumávat všechna zákoutí, je dosah cca jednoho kilometru až dost.

Prostor je ohraničen dvěma vesnicemi a velkým polem, na němž se nyní staví. Obsahuje jednu velkou, jednu malou bažantnici (smíšený lesík), jeden remízek, tři louky, cca 6 polí a několik výraznějších solitérních stromů.

Toto prostředí se nalézá v mírném klimatickém pásmu. Ve vytvořených grafech se nalézá v atmosféře mírné oblačnosti ( což je poměrně časté počasí místního klimatu) a odpovídá zhruba emoci soucitu a naděje. To je docela zajímavé, neboť to koresponduje s důvody vzniku mé práce. Snažím se vcítit do tohoto kraje – soucítím s ním a podporuji ho v jeho exkluzivitě. Doufám, že má nějakou naději na udržení si svého genia loci.

Materiál se kterým jsem chtěla pracovat jsem sbírala na svých denních procházkách a nočních výjezdech pomocí fotoaparátu, videokamery, zápisků z míst a kreseb.

2c2) Intuitivní – evokační kresby (*Obrázky v příloze č. 7-11)

Termín evokační kresba znamená poloautomatickou kresbu, jejíž impuls vychází z již existujících forem, tomto případě fotografií krajin nebo jejích detailů.

Přiblížením se ke krajině v takovém měřítku, že již téměř nerozpoznáváme běžné konkrétní přírodní útvary, se dostávám do jejího vnitřního světa. Tak objevuji obrazy, jež se samy ukazují. Příběhy a situace, co chtějí být zvýrazněny.

Kresba je zde výrazem osobního čtení v daném prostředí. Vyjadřují posunutí významu krajiny na interaktivní osobnost. Snažím se o psychologický portrét a záznam osobního příběhu místa.

Nemohu nevzpomenout citát významného romantického malíře Caspara Davida Fridricha: „Malíř nesmí malovat pouze to, co vidí před sebou, nýbrž také to, co vidí v sobě.“

V mém případě oko pouze přivírám a rozostřím výjev do abstraktní plochy. Znovu pak hledám přítomné kompozice uvnitř nich.

* poznámka o tvarování: Emoce je krajina, kde přebývám za určitých pocitů, forma vzniklá otiskem dojmu.

* poznámka o měřítku: Detail a celek jsou v sobě zachyceny jako drak požírající si ocas.

2c3) Kreslené animace na statických denních video záběrech

Podobný princip jako při kreslení na fotografický podklad jsem chtěla použít v pohybovém médiu – videu a animaci. Záměrem bylo vyjádřit abstraktní kresbou proměňující se v čase můj dojem z pobytu v místě, kde se natáčel podkladový záběr. Vznikly video-obrazy zachycující pocity v jejich proměnách.

V konečné instalaci jsem však výsledky z této práce nepoužila.

2c4) Noční videa – zpětná vazba z natáčení denních krajin

Paralelně k tomu však začal vznikat soubor videí z nočních výletů. Stejná místa jsem objevovala pomocí umělého světla – baterky, světel auta a helikoptéry. Tato videa jsou protipólem k denním záběrům a vznikly z potřeby vyvážení soustředěného vnímání aktivitou v krajině. Umělým světlem nebo tělesnými akcemi vnáším do krajiny svou osobnost. Stejně jako ona se vlévá do mne skrze kresby, já se vtiskávám do ní svým pobytem v ní. Často se stalo, že jsem se vydala na noční natáčení s nějakým záměrem, ale přinesla jsem si zcela nebo částečně náhodný záběr. I ten však má v mé práci místo, protože věřím že, náhodnost umožňuje zachytit skutečný charakter místa.

Citace: Gregory Bateson: „Zdrojem nového je náhodnost.“

Popis jednotlivých videí (obrázky v příloze č.4,5,6)

VĚTVE – transformace času

Noční záběr na větve stromu, které jsou částečně a postupně osvětlovány úzkým kuželem baterky, se zároveň prolíná se záběrem stromu ještě oděného do listí těsně před spadem. Evokuje ve mě pocity nekonečnosti opakování časových období. Nekonečnost rezignující, ale zároveň zvědavá.

LES – hranice prostoru

Pohled na místo, kde se setkává oblast posekaného pole a řady stromů, za nimiž pokračuje hustý les. Je to místo přechodu. Cítíme se zde bezpečně ale zároveň v napětí, co se skrývá dál.Velice snadno může přijít úzkost z blízkosti tmy.

Je osvětleno světly auta, která odhalují prvních pár stromů, ale nedosáhnou dále do lesa. Baterkou propátrávám tuto oblast ve snaze objevit další metry prostoru, ale místo toho se dostanu jen do vlastní představy o tom, co by tam mohlo být, která se skládá z již poznaného. V mysli se tak zmnožuje obraz viděných stromů do představy lesa.

Tato hranice nejí jen hranicí mezi loukou a lesem, prostorem volným a zasyceným, ale i mezi reálným – viděným a představovaným.

AUTA – vpád

Noční záběr na polní prostor, kde světlo baterky odhaluje vzdálené stromy. V nečekaném momentě se objeví tři z sebou rychle jedoucí auta jako fantomy lidského vkročení do prostoru. Toto náhodně pořízené video patří do kolekce jako glosa o nečekanosti věcí v událostech mezi krajinou a člověkem. O propastné rozdílnosti našeho času a času krajiny i jisté neurvalosti, s jakou se v ní občas chováme.

POLE – rytmus

Pohled na autem osvětlené pole, a část stromu se zpomaleným zvukem motoru, jež udává rytmus mini událostem odehrávajícím se prostoru záběru. Pocit opakování a řádu technické krajiny zde zní jako mantra.

TŘESSTROMEK – aktivování

Noční záběr na autem osvětlený pás vegetace u silnice. Centrem zájmu je malý stromek s polouschlými listy. Ze strany se k němu blíží postava, která si k němu poklekne a začne s ním třást. Není jasné, zda se jej snaží vyvrátit, donutit k pohybu nebo životu. Je to spontánní projev snahy vyjádřit pocit pokory a zároveň nervozity z klidu, jíž se snažíme zbavit drážděním okolí.

HROMADA – práce – budování štěrkové hromady – světla auta

Video je natočeno v brzkých ranních hodinách – svítá, ale je stále natolik tma, že je vidět světlo z reflektorů aut, jak osvětlují hromadu štěrku parafrázující kopec suti z nedaleko stavěné dálnice. Postava se snaží jej klasickým způsobem pomocí lopaty navršovat, výsledek ale není příliš patrný a zdá se být zbytečnou prací. Postava tím zakouší na vlastní tělo, co dělá celé její společenství krajině ve větším měřítku.

STROM – individualita – světla helikoptéry

Večerní záběr na osamocenou skupinu trojice stromů, s akcentem na ten prostřední a největší z nich. Světla helikoptéry jej osvětlují ze shora a z boku a dávají mu důležitost. Principielně funguje podobně jako umělé osvětlení pro podporu růstu ve sklenících. Světlo helikoptéry je tu pro tento okamžik jen kvůli tomuto stromu a vytváří mu jeho osobní lampu.

REMÍZEK – pátrání – světla helikoptéry

Večerní záběr na pole a vzdálený remízek, jež je však vidět pouze v siluetě. Jeho obsah je vidět pouze v kuželu světla helikoptéry, jež jej propátrává po celé jeho délce a svým světlem občas zasáhne i do prostoru diváka a naznačuje tak tím jejich vzájemné propojení. Ukazuje cestu směrem k němu.

CESTA – smyčka – abstrakce pohybu – světlo baterky

Video z noční chůze úzkou lesní cestou osvětlovanou jen zdvojeným světlem baterky. Kamera je částečně rozostřená a tak je spíš než detaily vidět dojem z pohybu. Vyvstávají otázky proč a kam se jde, jaký má cesta cíl, má-li vůbec nějaký.

* poznámka o hře ve tmě:

Moje místo si rádo hraje. Za tu dobu, co jsem v něm, nechce být jen inspirací a dávat podněty k obrazům, ale chce ode mne, abych do něj vstupovala aktivně, laskala ho a dráždila. A to zejména v noci. Zdá se totiž, že když vše ztichne, místa se přestanou bát a vylézají sama ze sebe a jsou činorodá. Lidé se jich většinou bojí, ale není proč, pokud na jejich hru přistoupíme a staneme se jejich součástí.

2c5) Výběr materiálu pro výslednou instalaci a vytvoření interaktivní video-mapy

Pro konečnou instalaci jsme nakonec zvolila pouze presentaci intuitivních kreseb na detailech fotografií a těch videí, která vznikla jako reakce na původní práci s animací ve videu.

Všechna videa jsou uspořádána do mapy celého místa tak, že divák může celou oblast sám propátrávat a objevovat místa, kde videa vznikla.

2d) POPIS POUŽITÝCH TECHNOLOGIÍ A VÝRAZOVÝCH PROSTŘEDKŮ

2d1) Kresby na fotografický podklad

Nejprve jsem vybrala z fotografií které jsem v oblasti pořídila, detaily tak malé, že již téměř nebylo rozeznat původní objekt a zůstala jen kompozice barev.

Detaily jsem vybírala poměrně náhodně a zkoušela jsem, jak působí ve větším měřítku.

Po vytištění některé upravila ještě zásahem pastelky nebo tužky. Pro kresbu na sklo jsem použila permanentní fixy.

2d2) Kresby na podklad videa

Zvolené statické video záběry jsem natáčela na formát HDV – rozlišení 1920×1080 pixelů, ale vzhledem k zatím nevyvinuté technice dalšího zpracovávání jsem materiál do počítače transformovala na širokoúhlý DV formát (1024×576 pixelů).

Animace jsem dodávala různými způsoby: skenováním fází, nakreslených rukou na průhledné fólie nebo kreslením a natáčením postupných kroků přímo na obrazovce počítače, také přes sklo a průhlednou fólii. Experimentovala jsem i s flashovou animací pomocí tabletu.

Jak jsem již uvedla. v konečné instalaci jsem však výsledky z této práce nepoužila.

2d3) Noční video záběry

Formát snímání zůstal i v nočních záběrech stejný, pouze jsem používala pomalejší rychlost uzávěrky a ruční ostření.
Pří natáčení v noci jsem si svítila baterkou, autem a helikoptérou.

Každé z nich má svůj specifický nádech a barvu ( baterka má světlo nejteplejší a helikoptéra nejstudenější). A také má každé své jiné možnosti přístupu – autem jsem se mohla dostat pouze tak, kam vedla alespoň polní cesta. Baterka vyžaduje snímání blízkých objektů.

Pro organizaci helikoptéry jsem pomocí GPS přístroje napřed změřila souřadnice jednotlivých stanovišť, jež dostali piloti společně s instrukcemi, jakým způsobem scenérii nasvětlit. K doladění požadavků mi pomohl prostředník s mobilním telefonem.

Souřadnice stromu a remízku udaných pilotovi helikoptéry s popisem akce:

N=49° 59,227

S= 14° 27,907

Svítit pokud možno kolmo shora.

Souřadnice remízku:

N=49° 59,041

S= 14° 27,213

Svítit ze severu na přední stranu lesa a občas přejíždět mezi ním a našim stanovištěm.

2d4) Interaktivita, Vytvoření interaktivní video-mapy

Standardní rozlišení projektoru je 4:3, což pro mne znamenalo zpracovat svá širokoúhlá videa v programu Adobe Premiere na pozadí o velikosti 1024×768 čtvercových pixelů).

Vytvoření interaktivity se nabízelo buď v programu na vytváření DVD nebo ve Flashi. Oba způsoby mají svá úskalí a přednosti. Nakonec jsem dala přednost flashové variantě.

2e) SROVNÁNÍ S PŘEDEŠLÝMI UMĚLECÝMI ZTVÁRNĚNÍMI EMOCIONÁLNÍ KRAJINY

2e1) Historické tendence vyjádření prožitku v krajině

Dalo by se možná říci, že již jeskynní malby byly znázorněním očekávaného prožitku v krajině. Mne zajímá ale více spíš období, kdy již byla civilizace v plném proudu a vnímání slova příroda se stalo synonymem slova venku, nikoli uvnitř.

Nejvýraznější byla reakce, která se objevila s nástupem industriální revoluce. Vznikaly pokusy o vzpomínání na archetypální přírodní paměť a snahy integrovat ji do celku kultury.

Romantici v 1.polovině 19.stol. objevovali divokou přírodu a krajinu jako samostatné téma v umění. V Anglii 19. stol. se v čele s Wiliamem Turnerem a Johnem Constablem krajinářství stalo nejdůležitějším směrem malby.

Velmi výraznou osobností romantického malířství je Caspar David Friedrich, jehož dílo obsahuje mnoho podobných témat jako má práce. Často se v jeho pracích objevuje číslo dvě, významné krajinné symboly jako hory a osamocené stromy. Maluje i noční výjevy.

V českém romantickém malířství se zobrazování krajiny udalo dvěma směry. Jedním byla komponovaná krajina, často zaměřená na realismus detailu a k mé práci příliš vztah nemá. Tento proud jež se projevuje i v začínajícím impresionismu zastupuje jej např. Antonín a Josef Mánes, Adolf Kosárek, Bedřich Havránek, Wilhelm Riedel , Julius Mařák, František Kaván, Bohuslav Dvořák nebo Antonín Hudeček. August Bedřich Piepenhagen je spojnicí s druhým, pro mou práci již významnějším proudem, který používal na rozdíl od ostatních méně postav v krajině a umožnil tak vnímat ji samu jako osobnost. Preromantický směr více akcentoval prožitek v krajině, její monumentalitu, historii (František Xaver Procházka) a často se soustřeďuje jen na vybrané symboly v krajině. Pro Josefa Navrátila byl sice důležitý realismus malby, ale je přebit zaměřením na jeden objekt – horu, dům apod. Uvědomoval si, že takovým vytříděním získá neroztříštěnost dojmů – sílu emoce.

Není náhoda, že se mnoho takových výjevů odehrává za silných událostí, jako v bouři, při stmívání apod. Tehdy totiž ještě více vnímáme moc a mohutnost přírody.

Konec 19. století bylo obdobím, kdy umělci hledali různé formy a témata. Vynález fotografie změnil zcela funkci malířství jako přesného zobrazovacího prostředku a to přinutilo umělce soustředit se i na jiné kvality obrazu. Zůstalo a znásobilo se však to, co je pro obraz nejdůležitější – působnost. Akcentovala se tak barevnost obrazu a atmosféra místa ve spojení s vlastním emocionálním prožitkem. Zaměření na světlo vyvedlo umělce z ateliérů zpět do krajiny, kde s ní mohli být v osobním kontaktu. Impresionisté posvětili prožitek z vnímání okolí jako téma vhodné k zobrazení. I zde se objevuje kromě sluncem prozářených scén naopak téma stmívání a západu – Antonín Chitussi –„Západ slunce ve Fontainebleau“, (1880), Josef Ulman – „Sníh ve skalách“, 1905), nebo obrazy zatemnělých a ponurých Krkonoš Otakara Lebedy.

Umělci symbolismu zase krajinu začali používat jako symbol pro vyjádření dalších významů.

Krajina s umělci periodicky přetahuje. V jednu chvíli se umělcům podaří krajinu přenést do atelieru, kde jí konfrontují s dalšími civilizačními symboly a používají její obraz v kolážích a instalacích. Pak se ale již tak rozmělní její síla, že je příroda přinutí vyjít zpět do jejího syrového stavu a prožívat přímo v ní. Land art je jedním z příkladů této tendence v novější historii. Land artisté se rozhodli, že se vymaní z područí a unifikovaného způsobu vystavování v galeriích a vyrazili do krajiny. Ta ve své mohutnosti a krásné jednoduchosti byla přímou inspirací pro jejich díla. Nepřenášeli tedy nápady vzniklé ve městě do krajiny, ale díla vznikala často již pouhou přítomností nebo záznamem bytí v přírodě. Čerpala z pozorování přírodních procesů a dávala jim tím časový, někdy nepříliš trvalý rozměr. Díla se stala součástí krajiny. Důležitý byl pro land-artové umělce kontakt s tělem, hmotou a akce v krajině. Hmotný aspekt a inspirace mohutnými tvořícími silami Země nejvíce ovlivnil Roberta Smithsona, Richarda Longa, nehmotný majestát Jamese Turrela a přírodní procesy a neuchopitelnost Andyho Golsworthyho.

2e2) Novodobé české umění pracující s tématy emocí, symbolů nebo prožitků v krajině

Zdá se mi, že české umění spojené s krajinou je skromnější a citlivější než jiné. Možná je to dáno rozlohou naší země, možná silnými spirituálními tendencemi provázejícími toto území. Duševní portrét krajiny je něco, co má v českém uměleckém prostředí velké zastoupení. Občas má také velice blízko k východnímu umění. Tomuto přístupu je příbuzná fotografická práce Pavla Baňky, která zobrazuje krajinu jako prostor bez detailů, kde to podstatné se odehrává v domýšlení si situace divákem a v jeho vlastních vzpomínkách na pobyt v krajině. Další fotografové, dvojice Lukáš Jasanský a Martin Polák zase zachycují drobné příběhy a poetiku v každodenních výjevech a přidávají jim tím na důležitosti.

Nevýraznější osobou, která pracuje s přírodou land artovým způsobem a využívá krajinné symboly je Ivan Kafka. Exteriérová socha Ivana Kafky „Dvě skutečnosti“, objevuje symbol hory jako duality hmoty a mýtu. Je to z kamení naskládaná hromada ve tvaru hory z chybějící špicí, která je doplněna při pohledu ze strany špičkou vzdáleného kopce. Hora se objevuje v uměleckém zobrazení poměrně často. Dokonce tolik, že to nelze přičítat poměrnému výskytu kopců v krajině, ale spíš jejímu symbolickému poselství. Určitému konkrétnímu kopci věnovali část svého díla i Karel Malich nebo Miloš Šejn. Další podobná témata se objevují v dílech Františka Skály, Martina Zeta, Michaely Tehelenové, Jiřího Šiguta, Petra Pastrnáky, Jana Pohribného nebo Jiřího Příhody. Jiří Příhoda pracuje s tématem krajiny ve vztahu k architektuře a civilizačním vlivům. Svůj vztah k přírodnímu fenoménu projevil již v pracích z let 1980-90. Dokonce se dotýká podobného nástroje – přidaného světla v krajině. V jeho případě se však jedná o světlo přirozenější – z hořících provazů. Toto pojetí proto evokuje pohanské kultovní iniciace.

Možná by se dalo uvažovat o tom, že zanášení umělého světla do krajiny je svým způsobem obřadem. Je snahou o přijetí a legalizaci konečného prolnutí člověka s přírodou. Světlo zde hraje roli obětiny, zaměňuje se pouze hmotný dar za energii.

3a) Zhodnocení výchozího záměru a srovnání s výslednou realizací

Původním záměrem bylo sestavit typologii krajinné oblastí v jejích proměnách a k ní náležitou typologii animačních kreseb zachycujících emoci kombinovaných se statickými video-záběry, posuzující hlavně antropologické hledisko vztahu krajina – člověk. Projekt se však začal vyvíjet a dospěl k nesystematičtější, ale spontánnější verzi. Původně očekávaný výsledek nahradilo to, co se odehrávalo „před“ a „po“ něm.

Jak bych co nejstručněji popsala, o čem je nakonec má práce? O chvílích (zajímavých, zdlouhavých, strašidelných a jiných) prožitých v krajině, ke které mám přes její zdánlivou obyčejnost důležitý vztah. Také o hře a radosti z objevování kresbou, inspirovanou tímtéž místem. O mystériu, do kterého jsem nahlížela.

Doufám, že divák bude moci konfrontovat mé záznamy se svými zkušenostmi z krajiny a bude mít chuť k objevování jednotlivých video zákoutí této interaktivní mapy a domýšlet příběhy z kreslených obrázků. Zároveň se ale ptám, zda vůbec lze předat v prostředí prožitou emoci skrze obraz? Asi ano, ale pouze ve vztahu k osobním zkušenostem a zážitkům diváka.

Tato instalace je tedy jako echo opakující zážitky každého z nás a je jen kostrou pro vytváření vlastních dojmů. Největším úspěchem pro mne bude, inspiruje- li se divák k prožívání zvláštních věcí ve své vlastní krajině a tím k navázání hlubšího vztahu s ní.

3b) Možná další využití projektu

Využití krajinného obrazu k podvědomému působení na lidskou psychiku.

Pokud bychom připustili, že umělecké dílo může být někdy využito i jiným způsobem než jako výstavní artefakt, pak bychom museli uvažovat o jeho faktickém působení. Doufám, že tato instalace může fungovat jako zrcadlo pro skryté pocity, které člověk zrovna v sobě nosí a nemůže nebo nechce jim dát průchod. Napadlo mne tedy, že práce se symbolickým obrazem krajiny by se dala využít v psychologii a terapeutice jako nástroj uvolnění zadržovaných emocí a bloků. To je samozřejmě pouze teorie, ale myslím, že i kdyby se tato idea nakonec ukázala jako utopická, mohlo by se při jejím prověřování dojít k zajímavým výsledkům a poznatkům.

4) Použitá literatura a prameny

Václav Cílek, Krajiny vnitřní a vnější, Praha 2005

Václav Cílek, Pavel Mudra, Vojen Ložek a kol., Vstoupit do krajiny, Praha 2004

Václav Cílek, Makom, Praha 2004

Jiří Zemánek (editor), Od země přes kopec do nebe, Galerie Klenová, 2005

Jiří Zemánek, Divočina, příroda, duše, jazyk, Praha 2003

Umělecká reflexe krajiny – soubor autorů (sborník příspěvků na konferenci 21-23 únor 2001 na Pražském Hradě a v Průhonicích), Praha 2001

Emil Hadač, Krajina a lidé, Praha 1982

Milan Chytrý, Katalog biotopů české republiky, Praha 2001

Vladimír Borecký, Porozumění symbolu, Praha 2003

Milan Nekonečný, Lidské emoce, Praha 2000

Jiří Šimek, Lidské pudy a emoce, Praha 1995

James Lovelock, Praha, 1994

Giordano Bruno, Dialogy, Praha, 1956

Peter Westbroek, Život jako geologická síla, Praha 2003

Loren Cruden, Duch místa, Praha 1997

Jean Giono, Muž, který sázel stromy, Praha 2000

Další prameny:

Internetová encyklopedie Wikipedie

Poděkování:

Za vedení při studiu děkuji vedoucím atelieru Jiřímu Davidovi, Milanovi Salákovi, Adéle Matasové a Pavlu Kopřivovi, za inspirativní hovory o diplomové práci Ladě Hubatové Vackové, Jiřímu Zemánkovi, Janu Rousovi a přátelům, za podporu při práci děkuji své rodině.